1. kapitola

22. ledna 2009 v 22:19 | Ailleen |  Memories of magic
Modrá. Červená. Žlutá. Zelená. Modrá. Červená. Žlutá...

Ležela jsem na posteli s rukama za hlavou a pozorovala barvy stropu v části mého pokoje. Tedy ležela...no ano, ležela, ale ne na posteli. Vznášela jsem se tak dvacet centimetrů nad matrací. Myšlenky mi létaly jedna přes druhou a nebyla jsem s to si je utřídit. Stalo se toho v poslední době příliš, až moc najednou...
"Sakra práce, Miri!! Nemůžeš to vřískání ztlumit?!?" Vzepřela jsem se na loktech a hodila po své sestře dvojčeti hodně zlý pohled. Až z toho zvadla kytka na parapetu. Miri zvedla hlavu od lakování nehtů a když zachytila můj výraz, nejdřív se začala strašně smát, ale za chvíli toho nechala. Nemyslím si, že kvůli mému pohledu. Spíš proto, aby si nerozmazala schnoucí lak. Ona se výrazů mé tváře nebojí, nemá proč. Jsme na tom totiž obě stejně, jedna jako druhá vládneme zvláštní silou, sice každá trochu jiným způsobem, ale přece. A na to, že je nám teprve 15 let, už jsme toho natropily až příliš... Jsme sestry, dvojčata, ale přesto každá jiná. Já blondýna s modrýma očima, ona šedooká černovláska. Já radši nosím sukně, ona kalhoty. Mě škola nevadí, jí ano. Jako noc a den a přece jsme si něčím podobné. A taky si rozumíme lépe než nejlepší kamarádky, i když se často hádáme a škorpíme. Pousmála jsem se.
Miri si moje pousmání vyložila tak, že rádio může nechat hrát a sklonila se zpátky ke své činnosti. "Víš, Ailleen, hudební sluch jen tak někdo nemá. Já, na rozdíl od tebe, ano," protočila jsem oči v sloup a položila se zpátky, "musíš totiž uznat, že když jsem se o někom jako ON dozvěděla... Já, která bydlím v Americe. On...odněkud z Evropy...eee...no...myslím, že se to tam jmenuje nějak...noooo...teď mi to vypadlo...jo! Cešká Rebulic. Jo, to je ono... Jeho umění se dostalo až ke mně! Leoš Mareš, pro mě je to bůh!" Dokončila svůj proslov v momentě, kdy asi po sto třicáté páté onen bůh vřískal něco ve smyslu: lži jsou jako déšť, a už zase prší... Zakroutila jsem nevěřícně hlavou a radši vypnula vnímání. Poslouchat totiž vražedný koktejl Marešova "rapu" i Miriiných oslavných litanií by mě asi zabilo. Chvíli jsem si hrála se starým modelem Sluneční soustavy, kovové planetky už dávno utržené ze svých drátů, které je původně obtáčely kolem Slunce, jsem myšlenkami nechala rotovat vzduchem a pozorovala tu docela efektivní scénérii.
Povzdechla jsem si. To krákorání se mi dostalo i do myšlenek, tak jsem toho přemýšlení radši nechala a vstala. Přistoupila jsem k oknu a pršelo už nejen u Leoše. Otevřela jsem ho (to okno, ne pana kožicha z Čech) a zavřela oči. Mokrý podvečerní vzduch krásně voněl a já jsem vzpomínala, jak jsem jako malá běhala po zahradě a chytala kapky deště do rukou. Vyrůstaly jsme tu celý svůj život, tady na venkově, kousek od hlavního města státu Minessota, USA. Kdepak jsou ty časy dětské bezstarostnosti... Natáhla jsem ruku a padající déšť z okruhu asi dvou metrů se mi stahoval do dlaně. Když jsem ji měla plnou, uzavřela jsem vodu do silového pole a přenesla ho nad květináč s nebohou rostlinou, která odnesla náraz mého pohledu a zalila jsem ji. Pak jsem její listy sevřela do dlaní a když jsem je dala pryč, květina byla jako dřív, s třemi novými poupátky. Pousmála jsem se.
"Nehraj si tu na ekologa," prskla po mě sestra.
"Copak? Štve tě, že ve tvé péči by chcípnul i kaktus? Nebo snad žárlíš, protože ti tohle nejde?" Odpálila jsem. "A tohle?" To už se břečťan a svlačec, který obrůstá náš rodinný domek, plazil směrem k ní.
Když jí začal obmotávat kotníky, zavřeštěla: "Dej ten plevel pryč! Okamžitě!!" Na oplátku po mě mrštila nejdřív křeslem, pak poličkou, nakonec i květináčem. Všechno jsem zachytávala do silového pole a opatrně pokládala na zem. Já sice vytvářím silová pole, dobře si rozumím s přírodou, vodou a energií, ale ona umí teleportovat co chce kdy chce, vládne telekinézí, telepatií, elektrickou energií, ohněm a já nevím, čím vším ještě. Vlastně tak přesně ani nevím, co umím já. Někdy mi přijde, že jsme něco mezi Gandalfem, Harrym Potterem a Witch. Až na jeden detail: jsem si jistá, že silami jsme naprosto vyrovnané a kdyby šlo do tuhého, jedna druhou zabijeme.
"A konec!" Křikla jsem a obmotala ji neviditelnou pavučinou, že zůstala viset nad postelí. Chvíli se zmítala, pak toho nechala a uklidnila se. Přestala jsem na chvíli dávat pozor a ona přerušila spojení mezi námi nějakou bariérou a než spadla na zem, stihla po mě mrsknout svým lakem na nehty a odlakovačem a bohužel mě trefila.
"To vypadá na pěknou bouli zítra," poznamenala uštěpačně když se sbírala ze země.
"A na naraženou kostrč, viď?" Komentovala jsem držíce se za čelo její bolestivé grimasy. Chvíli jsme se ještě měřily a pak obě naráz vyhrkly: "Uklízíš ty!" Asi čtvrt hodiny jsme se dohadovaly, která ten bordel uklidí a jelikož to k ničemu nevedlo, pustily jsme se do toho dohromady.
"Děvčata, je všechno v pořádku?" Ozvalo se z chodby starostlivě. Vyděšeně jsme na sebe pohlédly, protože to vypadalo na pěkný průšvih. Rodiče ani nikdo jiný netuší, že vládneme silami pro obyčejného člověka nepochopitelnými. Miri vyletěla ke dveřím, otevřela je na dvacet centimetrů a začala mamku přesvědčovat, že se opravdu nic neděje, že ty rány, to si Ailleen nacvičovala nové kungfu údery (povzdechla jsem si) a ten křik, že to dávali v rádiu přenos z roztleskávačské soutěže a že jsme to pustily příliš nahlas (to už jsem si málem ťukala na čelo). "No...za deset minut je oběd, holky," mamka nepříliš přesvědčeně odešla.
Miri zavřela dveře, sesula se po nich k zemi a začala se smát. Já ji chvíli pozorovala a když byl veškerý břečťan venku z pokoje, sedla jsem si do vzduchu naproti ní.
"Přestaň, Miriam. Takže...jedeme tam?" Zeptala jsem se jí.
Přestala se řehtat, pohlédla mi do očí a zvážněla. Už bylo na čase. "Já tam chci."
"Já taky."
"Fajn, takže jedem. Máme týden na to, abychom rodičům oznámily, že v září přestupujem na školu pro úchyly," poznamenala jsem sarkasticky. Včera totiž přišel dopis. Byly jsme se sestrou přijaty na...ne na Školu čar a kouzel v Bradavicích, ale na "Soukromou internátní školu madam Vivian, zaměřenou na podporu zvláštních nadání a intelektu mladých", jak stálo na obálce. V překladu: ústav pro ty, co se vymykají normálu nebo to jsou dementi a podivíni. Jasně. Dopisy vlastně přišly dva: jeden pro nás dvě a druhý pro rodiče. V něm stálo, že máme možnost chodit na soukromou školu pro inteligenčně nebo jinak vynikající děti. Prostě oblbování dospělých, aby své ratolesti pustili učit se magii.
"Dopis jim dáš ty," řekly jsme obě najednou. Sříkáváme se často, ale teď se musíme dohodnout. A to rychle.
"Fajn, já jim dám dopis a budu argumentovat k tomu, aby nám to dovolili, ale ty," ukázala jsem na ni prstem, "ty jim řekneš o peníze na pomůcky, učebnice a kapesný na celý rok," usmála jsem se na ni zle. S potěšením jsem pozorovala, jak složila hlavu do dlaní.
"Dobře, udělám to. Ale teď jdeme na jídlo, vstávej, ať se naši nenaštvou," podala mi ruku, já vstala a bok po boku jsme se vydaly dolů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama