11. kapitola

22. ledna 2009 v 22:30 | Ailleen |  Memories of magic
Nevím, kde Miri byla po zbytek dne, naposledy jsem ji viděla, když vyletěla jako blesk ze třídy a ani se neohlídla. Moc bych nedala za to, že šla na trénink nebo za Konstantinem. Nejpravděpodobněji oboje dohromady. Nedumala jsem nad tím a radši prohlédla zbylých pět knih o počátcích magie a prvních kouzlech, snažila jsem se u toho příliš nepřemýšlet a s klidem jsem sepsala ty čtyři stránky ničeho, které po nás profesorka chtěla. Že bych tomu rozuměla, se říct nedalo, ale jako esej to vypadalo obstojně, takže jsem sbalila věci a vyzkoušela to nové kouzlo, které nás učili při minulé hodině teleportace... Jak to jen bylo... Zamyslet se nad daným objektem a detailně si představit místo, kam jej chceme přenést... Pak určité gesto prsty a- jo! Taška byla pryč.

Spokojeně jsem se vydala do svého pokoje a cestou si prohlížela obrazy na stěnách, poháry na poličkách, vycpaná zvířata pomrkávající ze zdí, zvláštní lampy ozařující celou budovu příjemným světlem, dřevěné trámy podepírající nesčetná patra nade mnou... Ta budova má v sobě duši, tím jsem si jistá... Co to tady zase melu za nesmysly, kdybych nebyla v chodbě plné lidí, tak se praštím. Miri by to pobavilo... Nechala jsem toho a rozběhla se konečně k zadnímu traktu naší koleje. Nikde nikdo, všichni asi byli venku, protože dneska je určitě jeden z posledních teplých dnů a slunce se svícením mohlo zbláznit.
Sestřičku jsem nepotkala, tak jsem zase vyšla ven a nechala se vést naším vzájemným smyslem cítění jedna druhé. Šla jsem tak deset minut, přes školní pozemky, lesem, kolem několika dalších budov, až jsem došla k zvláštnímu hřišti, kde se ve vzduchu proháněli nějací blázni na...na košťatech! Tak tak jsem přemohla hlasitý smích a vydala se k tribunám, protože Miri poletovala někde mezi nimi a já ji chtěla vidět. V době, kdy Rowlingová zbláznila svět svým Harrym Potterem se prý v okruhu magicky aktivních lidí našlo pár jedinců, kteří propadli mánii famfrpálu, ale netušila jsem, že to praktikují ještě dnes a i u nás na škole.
Sedla jsem si do druhé řady lavic v tribunách, spolu se mnou tam bylo tak pět dalších lidí. Chvíli jsem pozorovala hru, ale nějak mě to přestalo bavit a dostala jsem nápad... Počkala jsem si, až bude mít Miri v držení camrál a poletí na bránu, chvilku se soustředila a přemístila se na jednu z branek, které byly tak padesát metrů nad zemí. Miri se zrovna napřahovala, že bude střílet a jak jsem se tam objevila, hrozně se lekla a málem spadla dolů.
"Ty seš úplně praštěná! Co to tady vyvádíš?! Kazíš mi trénink!" Zařvala na mě.
"Už mě nebaví koukat na to, jak pořád balíš toho Kosťu!" Křikla jsem jí v odpověď a začala jsem se smát, ale nepočítala jsem s větry, které v takové výšce vanou a málem spadla, nebýt silového pole, které mě udrželo na místě. Překvapilo mě to. Rozhlídla jsem se kolem a asi za dvě vteřiny se na obruči vpravo ode mě objevil Chris, přeskočil na moji branku, chytl mě kolem pasu a seskočili jsme dolů. Nevím, jak to dělá, ale asi dva metry nad zemí zabrzdil a do písku jsme se snesli pomalu.
"Proč vytvářet složitá silová pole, když tu fouká... Stačí vítr nasměrovat směrem, který potřebuješ," usmál se na mě.
Odpověděla bych mu něco určitě děsně inteligentního, ale v tu chvíli vedle mě z koštěte seskočila Miri a ten její smeták nás oba ohodil pískem.
"Ty," ukázala na mě, "mi přestaň lézt do hry a nechovej se tak děsně pubertálně. A ty," otočila se na Chrise, "jsi myslím náš učitel, tak mi nesváděj sestru!"
Chtěla jsem na to něco říct, už už jsem otvírala pusu, když přistál Kony, všechny tři si nás změřil a povídá: "Miri, zpátky do hry. A vy nás nezdržujte, máme toho do zápasu moc." Nasedl, popostrčil sestru, která vylítla do vzduchu a hned chytila něčí přihrávku. On popoletěl za ní, ale ještě se otočil a křikl: "Chrisi, cos to včera večer říkal o tom, že jsem na mladší? Být tebou, příště pomlčím, nabalil sis její sestru!" Za chvíli už po něm zbylo jenom škodolibé zasmání nesoucí se vzduchem.
"Já ho-"
"Ty ho znáš? Jako osobně?" Skočila jsem mu do řeči.
"Hmm, známe se od mala, doma jsme sousedi... Jsem sice o pět let starší, ale jsme nejlepší přátelé."
"A kdo to vlastně je? Jediný, co o něm vím je, že se jmenuje Konstantin a že je do něj moje sestra zamilovaná... A takový ty řeči typu je nádhernej, má krásný oči, včera se na mě usmál." O věštbě o upírovi jsem pomlčela.
Chris se zašklebil. "Za ty dva roky, co tu Kony studuje, si stačil vydobýt pověst lamače místních dívčích srdcí. Ale je to moc hodnej kluk, když pominu to, že střídá holky jak ponožky... To radši ségře řekni, ať je připravená."
"Jak jí znám, uloví ho a nepustí, pokud se rozejdou, bude to ona, kdo dá kopačky."
Povídali jsme si ještě dlouho, procházeli lesem a parkem kolem školy a ani jsem si nevšimla, že se dávno setmělo a na cestu nám svítí měsíc. Nějak podvědomě jsme naše kroky stočili k traktu prvního ročníku a usadili se v trávě opodál tak, aby na nás nebylo z oken vidět. Lehla jsem si na záda, koukala na hvězdy a probudilo mě až ticho, které se rozlehlo. Chris mi předtím něco vyprávěl a teď chtěl nejspíš slyšet můj názor, jenomže já ho zrovna neposlouchala...
"Promiň, já...já asi nemůžu...tohle nepůjde..."
"Co nepůjde?" Seděl vedle mě a zamračeně se na mě koukal.
No jo, to je pravda, co to tady povídám... Přece zatím mezi náma o nic nejde. ...Nebo si to jenom namlouvám, jak by řekla Miri. Radši s pravdou ven. "Víš, já mám kluka. Už jsme spolu něco přes čtvrt roku a..." Nějak jsem najednou nevěděla, proč mu to vlastně říkám.
"Holky, které mají přítele, většinou v pátek před prodlouženým víkendem nezůstávají ve škole," namítnul. "A když ano, pak mají důvod."
Chvíli jsem mlčela a dál koukala na zářící noční oblohu.
"Já nemám žádný dův-" Nedořekla jsem to, naklonil se nade mě a políbil mě. Pomalu, jemně a nevtíravě. Nešlo mu odporovat. Nevím, jak dlouho jsme tam pod hvězdami leželi a líbali se...
"Tak jo, mám důvod," zašeptala jsem, když se odklonil. "Ale nejdřív musím něco vyřešit." Rozběhla jsem se ke dveřím budovy.
Dohonil mě a než jsem stihla vejít, ještě jednou mě políbil a řekl: "Dej vědět, jak to dopadlo." A zmizel ve tmě.
V pokoji jsem z postele vyhrabala mobil, nevšímala si Mikových textovek a rovnou mu zavolala. Vzal to po sedmém zazvonění. Začal něco říkat, ale přerušila jsem ho a rovnou mu vysvětlila situaci. Říkal, že to chápe, že je mezi námi vzdálenost několika desítek kilometrů, ale že by se to dalo zvládnout... Odpověděla jsem, že nedalo, ještě chvilku se mu omlouvala a pak jsem hovor ukončila. Měla jsem o Mika trochu strach, ale on to zvládne. Se zatnutými zuby jsem přistoupila k oknu a koukala do tmy. Na parapet spadla jedna slza, víc jsem za zavření dveří za svou minulostí obětovat nechtěla.
Později večer jsem na papír napsala vzkaz Už je to v pořádku, důvod je snad vyřešen. Díky za kouzelný večer. A, udělala z něj vlaštovku, vzpomněla jsem si, co Chris dneska říkal o větru a jeho nasměrování a vlaštovka čiperně vyletěla do chladné noci. Byla jsem si jistá, že ho najde. Pozorovala jsem její mizející obrysy ve tmě, dokud nezmizela úplně...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama