12. kapitola

22. ledna 2009 v 22:31 | Miri |  Memories of magic

Po tom nepovedeném tréninku jsem se pomalu vlekla do pokoje, radši jsem moc nekoukala kolem, abych náhodou neviděla svoji sestru a profesora… Konstantin se ke mně snažil chovat mile, možná až moc…

Tím mně samozřejmě naštval a dal mi dobrý důvod abych z tréninku skoro běžela. Stoupla jsem si pod sprchu a snažila přemýšlet-nešlo mi to… Je to děvkař, neměla bych na něj myslet, ale je to upír, myslim. Chová se jako jarní počasí a to mě štve a zároveň se mi to líbí. V tu chvíli mně něco napadlo. Rychle jsem vylezla ze sprchy, převlékla se do vytahaných kalhot a tílka. Vyšla jsem za dveří, ale hned jak mi pohled padl na postel zůstala jsem jako přimrazená, na mojí postýlce ležela kytice růží a list papíru, na kterém bylo krasopisně napsáno jedno slovo:,,Promiň'' Růže jsem dala do vázy, která byla v pokoji už při mém příjezdu a dopis dala na psací stůl ke spoustě knížek o dějinách magie. Lehla jsem si do postele a přemýšlela jestli je můj nápad tak skvělý, jak jsem si myslela…
Ráno jsem se vzbudila v šest, oblékla jsem se, učesala vlasy, které hladce splývaly v lehkých vlnách po zádech, vzala si tričko, šedou mikinu, kraťasy a vyrazila směr knihovna. V té velké, tiché a staré místnosti jsem byla sama a hned jsem se vydala k regálu s knihami o magických tvorech-zajímali mně hlavně upíři. Vytáhla jsem několik knih a vyšla do šedého rána. Nepršelo, nesvítilo slunce, nebylo holko ale ani zima, bylo mi moc příjemně, víkend začínal slibně. V pokoji jsem se vrhla na esej do hodiny magických dějin, ani ne v osm hodin jsem byla hotová a vydala jsem se na snídani, sestru se mi budit nechtělo, tak jsem spoléhala, že můj plán vyjde i bez ní. Bylo nás z prvního ročníku jen pár, ale člověk který mně zajímal seděl u stolu a znuděně kousal do chleba s marmeládou…
,,Ahoj Jacobe…'' usmála jsem se na kluka s polodlouhými světle hnědými vlasy, které zakrývaly modré oči.
,,Ehm, ahoj Miri'' vypadal překvapeně, ale ne naštvaně.
,,Tak mně napadlo, jestli by ses nechtě dneska jít projít…'' zeptala jsem se.
Pátravě se na mě zadíval, pak se usmál a řekl:,,Dobře tak v devět buď u řeky'' a kousnul do své snídaně.
,,Dobře, těšim se'' řekla jsem a usmála se. Celou dobu jsem na sobě cítila pátravý pohled, možná naštvaný. Rozpustile jsem se usmála a protože na mně z velkých oken dopadalo ranní světlo a ozařovalo moje vlasy, pročísla jsem si je rukou. Konstantin vstával aby za mnou vyšel, ale já doslova odtančila z místnosti. Dohonil mě až na školních pozemcích.
,,Dneska nikam jít nemůžeš… Máme trénink'' řekl s velkým sebeuspokojením. Hodila jsem na něj ksicht a poznamenala jsem, že mi to měl oznámit dříve a že rozhodně kvůli němu nebudu měnit rozvrh. Chytl mě za ruku a stiskl tak silně, že jsem skoro vyjekla.
,,Můžeš se uklidnit? Jsem snad tvůj majetek, že nesmím chodit ven s nikým jiným? Rozhodně se tak nechováš, kyticí růží nic nespravíš'' vykřikla jsem, vymanila se z jeho tvrdé a studené ruky a odběhla k naší koleji. Když jsem se ohlídla, pořád stál na tom samém místě, ale bavil se s nějakou blond holkou. Znala jsem ji-byla to moje sestra. Netvářila se zrovna mile, což jsem poznala z toho jejího agresivního postoje, říkala mu něco o zrcadlu, tedy neříkala, protože jsem to mohla slyšet o několik set metrů dál. Ailleen se rozjela, ale pochybuju, že by to na Konstantina nějak zapůsobilo. Jak jsem dokázala dobře rozeznat, koukal na mě… Vběhla jsem do pokoje a oblékla se do fialových plavek, volného trička a kraťasů. Vlasy jsem si sčesala do dvou copánků.
K řece jsem došla s pěti minutovou rezervou, ale Jacob už čekal. Seděl na břehu, nohy položené na vodě. Nebyly ve vodě, ale vypadalo to, jako když stojí na skle…
,,Ahoj,'' usmála jsem se na něj.
,,Ahoj,'' řekl a při těch slovech vstal a postavil se na vodu na řece…
,,A… páni, jak to děláš?'' zeptala jsem se horlivě, jasně Ailleen ovládala vodu, ale ne takovým způsobem…
,,Podej mi ruku,'' řekl a natáhl paži směrem ke mně. Opatrně jsem ho chytla za ruku, zavřela oči a nohama se dotkla chladné hladiny. Otevřela jsem oči a podivila se, že jsem se nepropadla do temných hlubin.
,,Páni, to je úžasné.'' řekla jsem a zahleděla se mu do očí. Usmíval se na mně laškovným pohledem. Pomalu ke mně sklonil hlavu a pak jsme se propadli do vody, když jsme se vynořili, řekl:
,,U tohodle se musíš soustředit,'' zasmál se a pak se zeptal:,,Líbilo se ti to?'' než jsem stačila odpovědět zaslechla jsem známý hlas…
,,Miriam, neřekl jsem ti jasně, že je dneska trénink?'' otočila jsem se a spatřila Konstantina a nějakou blondýnu, jak se mu svíjela div ne u nohou, z představy, že bych to mohla být já se mi udělala lehce nevolno.
,,No, já ti nevim, ale ty nevypadáš zrovna na to, že by ses ji chystal opustit, no vlastně spíš obráceně-Ty budeš lítat se zátěží?'' zašklebila jsem se a otočila se zpět na Jacoba.
,,Za třicet minut,'' řekl mrazivým hlasem a odešel. Připlula jsem blíž k mému společníkovi a zeptala se, v čem nás to ten pád do vody vyrušil, místo odpovědi mně dlouze políbil.
Ten polibek jsem měla v hlavě ještě když jsem se převlékala na trénink i po cestě na hřiště… Tentokrát jsem nechtěla přijít pozdě, ale překvapilo mě, že se před hřištěm nesrocovali žádní fanoušci, stál tam jen Konstantin s něčím stříbrné barvy v rukou. To neví že metalické barvy už neletí?!
,,Tohle bude tvůj dres, oficiálně tě přijímám do týmu,'' řekl a čekal na moji reakci… Asi jsem se tvářila… Udiveně. On mezitím vyšel směrem na školní pozemky, dohonila jsem ho a řekla:
,,To je jako všechno?''skoro jsem křičela, ale on se pořád usmíval a pak medovým hlasem odvětil:
,,Můžeš se mnou jet do města…'' asi jsem mu svou odpovědí pokazila naděje, ale mně bylo všechno jedno. Vzala jsem stříbrné cosi a vyšla směrem na kolej. Chtěla jsem se stavit u sestry v pokoji, ale na moje klepání nikdo neodpověděl. Prostě jsem vešla, neměla jsem ve zvyku někam nemít přístup, na posteli ležel dopis, sedla jsem si na zem a četla: ,,Miri, jela jsem dnes s Chrisem pryč, vrátím se na večeři… Kopni za mně Konstantina''
Dost mě holka zklamala… Nechala jsem lístek ležet na posteli a vešla do svého pokoje. Sedla jsem si k psacímu stolu, vytáhla jsem sešit a otevřela první z knih o upírech. Za několik hodin jsem měla štos papírů popsaných hustým písmem… Upíři by byli nesmírně zajímavým tématem na dějiny magie. Oběd jsem prošvihla, ale nedělalo mi to starosti, byla jsem spíš zvědavá na to, co se dozvím o těch nemrtvých a neživých stvořeních, o těch, co uvízli mezi životem a smrtí. Vzala jsem poznámky a zvírazňovač a vydala se k nejbližšímu stromu. Zaškrtávala jsem různé zajímavosti a nijak si nevšímala okolí, až když na mě dopadl stín. Vzhlédla jsem od své práce a pohlésla do rozsmátého obličeje...
,,Tak jsem tě našel,'' usmál se na mě Jacob:,,Nebyla jsi na obědě'' a posadil se ke mně. Odložila jsem svojí práci a položila mi hlavu na rameno.
,,Nějak jsem neměla hlad, byla jsem naštvaná, protože samozřejmě žádný trénink nebyl a já chtěla být s tebou...'' usmívala jsem se...Dlouho jsme seděli pod tím stromem a povídali si... Naštěstí jsem už toho dne neviděla KOnstantina, byla jsem na něj dost naštvaná... Ailleen se vátila nadšená z celodenního výletu a vyprávěla mi její zážitky-chudák Mike, ale to jsem neřekla... Dlouho do noci jsme si povídaly, až asi ve tři mě vyhnala za pokoje, že si chce odpočinout... Na mojí posteli zase ležely květiny, teda květina... Byla to tmavě modrá růže a u ní list papíru...
Jsi stejně zvláštní a krásná... Děkuju za krásné odpoledne... Líbám tě
- Jacob
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama