13. kapitola

22. ledna 2009 v 22:32 | Ailleen |  Memories of magic
Z jemných náznaků své drahé sestry a zvláštních okolností jsem usoudila, že se snaží naštvat Konstantina tím, že randí s Jacobem. Ale možná se pletu. Ať si dělá co chce, ale stejně si nejsem tak úplně jistá, jestli je nejlepší nápad naštvat upíra... Nebudu se jí hrabat v osobním životě a zbytečně se zatěžovat jejími problémy, mám těch svých dost.

Ten největší (a nejspíš také jediný) právě teď je, že místo toho, abych se soustředila na esej z přírodní magie, stále mi v hlavě otravoval Chris. Nebyla jsem s to ho dostat pryč a napsat víc než tu jednu větu, která výsměšně zářila na jinak naprosto čistě bílém papíře. Zatrpkle jsem se usmála a velkému tiskacímu D dokreslila oči a vypláznutý jazyk. Chvíli jsem tak čmárala po papíře, myšlenky mi létaly sem a tam a najednou jsem zjistila, že kreslím srdíčka. Než jsem stihla cokoliv udělat, něčí rychlá ruka mi papír vytrhla. Povzdechla jsem si.
"Neslyšela jsem tě přicházet," řekla jsem a zavřela pero.
"To byl účel," zašeptal mi do ucha, foukl na krk a mně přeběhl mráz po zádech. Rychle jsem se otočila, ale než jsem stihla mu papír vytrhnout, držel ho ve výšce a posměšně četl tu spoušť.
"Je to trochu krátké, ale z výtvarné stránky jsem naprosto spokojen," usmál se posměšně a nechal mě, abych si své veledílo vzala zpět. Něco jsem zamumlala, tváře mi hořely a bylo mi úplně jasné, že můj obličej by směle mohl konkurovat zralým rajčatům. List jsem zmačkala a nechala ho shořet. Aspoň něco jsem pochytila v jedné z prvních hodin tady na škole...
"Pojď ven, je tam pěkně. Co bys řekla procházce v lese? Ta knihovna působí takhle ve dne příliš depresivně, nechápu, jak jsi tu mohla celé ty dvě hodiny sedět. To nemluvě o tom, cos za tu dobu udělala práce," šibalsky mrknul na hromádku popela na podlaze.
"Ale co s tou prací? Zítra ti to přece máme odevzdat..." Pohlédla jsem na něj.
Protočil panenky, vzal mě za ruku a když jsme vybíhali do chodby, křikl: "Prodloužím termín no. Ale nezvykej si na to, úlevy u mě mít nebudeš!"
Zasmála jsem se a tak tiše, aby to neslyšel, jsem si pro sebe zašeptala: "Jako kdybych to zrovna v přírodní magii potřebovala."
Zastavil se a zamračil se na mě. "Já to slyšel." Můj vyděšený pohled přešel a pokračoval: " Když budu chtít, můžeš propadnout." Jelikož jsem na to nic neodpověděla a výraz mého obličeje se nezměnil, přitáhl si mě k sobě a políbil mě.
"Chodit je nuda," zašeptal, "trošku si to urychlíme..." A v tu chvíli se kamenné zdi začaly proměňovat v lesy, keře, kapradiny a vysokou skálu opodál. Foukal jemný větřík, pohrával si s našimi vlasy a mírnil jinak tak nesnesitelné horko. Docela by mě zajímalo, jak dlouho budu muset studovat, abych zvládla teleportovat dva lidi naráz o kilometr dál. Pro pesimistické myšlenky ale moc místa nezbývalo, veškerou mou pozornost zaměstnávaly jeho oči, jasné, modré a vpíjející se do těch mých.
"Kam půjdeme?" Donutila jsem se něco říct.
"Něco ti ukážu," konečně přerušil oční kontakt a vydali jsme se lesem někam dál, nejspíš na jih. Nemůžu určit přesně, nějak mi v jeho přítomnosti selhával jindy perfektní orientační smysl.
Chvíli jsme šli mlčky, pak se mě zeptal na domov a rodinu a konverzace se pomalu rozvinula do mého plynulého monologu. Pořád se mě na něco ptal, chtěl vědět každou maličkost a čas nejspíš utíkal pěkně rychle, protože když jsme došli na světlejší místo a koruny stromů pustily na pěšinu více světla, slunce stálo už někde nízko a jeho paprsky barvily svět kolem do jemné oranžové. Zabočili jsme, keře se najednou z ničeho nic rozestoupily a nám se otevřel pohled na skalní plošinu, která po pár metrech končila. Došli jsme na její konec a přibližně pět metrů pod námi se nám naskytl pohled na naprosto klidnou hladinu téměř nekonečného jezera, jehož břehy se rozbíhaly do tak velké dálky, že jsem si nedovolila ani odhadnout, kde asi končí.
Otočila jsem se na něj. "Netušila jsem, že je tu jezero!"
Jenom se usmál a posadil se na okraj. Přisedla jsem si k němu. "Už jsem mluvila dost, chci teď slyšet taky o tvém životě. A každou podrobnost," dloubla jsem mu loktem do boku.
Povzdech si. "Když myslíš..." A začal tichým melodickým hlasem povídat. Pozorovala jsem vodu pod námi, sem tam na něj pohlédla a prohlížela si jeho vlající vlasy, nádherné oči, které sledovaly cosi v dáli, ostré rysy a dokonalou tvář. Dávala jsem pozor na každičký detail toho, co říkal a snažila si to zapamatovat. Pořád mi tam něco nesedělo, nevím, jestli spíš chybělo nebo přebývalo, ale prostě mi přišly některé části jeho vyprávění podivné. Neřešila jsem to a užívala si příjemné pocity z toho, že jsem s ním, sedíme sami na skále nad vodou, máváme nohama ve vzduchu, on má ruku lehce opřenou na zemi za mými zády a já na něm napůl ležím.
Byla jsem trošku zabraná do úvah o tom okamžiku, když skončil a rozhostilo se ticho. Najednou se zasmál, vyskočil a za mého udiveného pohledu ze sebe shodil oblečení, až na dlouhé plavkové trenky. Odběhl pár metrů zpátky, otočil se, sprintem přeběhl vzdálenost dělící ho od hrany skály a střihl ukázkovou šipku dolů, do hluboké průzračné vody pod námi. Nejdřív jsem se tomu smála, ale když se bublinky pomalu vytratily, vlny zmenšily a on se stále nevynořil, začala jsem mít trochu strach. Počkala jsem ještě pár sekund, pak vstala a začala se svlékat.
"Chrisi! Tohle je blbej vtip!" Zavolala jsem dolů. Ale hladina se poměrně ustálila a on stále nikde... Co když někde narazil hlavou o skálu a teď leží na dně dole... Srdce se mi sevřelo úzkostí a strachem. Poděkovala jsem sama sobě, že jsem si na sebe ráno duchapřítomně místo spodního prádla vzala plavky a skočila po nohách do vody. Vnořila jsem se a rozhlédla se kolem. Nebyl tu. Sakra! Ponořila jsem se a o pár temp klesla. Najednou se proti mně vynořil jeho obličej, rozesmátý od ucha k uchu, vzal mou hlavu do dlaní a pod vodou mě políbil. Cítila jsem, jak si bere trochu kyslíku, který mi ještě zbyl v plicích. Pak jsme se společně vynořili
"Ty seš takovej hlupák! Mohl ses utopit!" Řvala jsem na něj, jen co jsem popadla dech, mlátila ho do hrudi a vztekala se. On se jen smál a pozoroval mě.
"Tys měla strach, že jo?"
"No to teda neměla!" Odsekla jsem a odplavala mu. Lehce mě dohonil, ještě chvíli jsme škádlili a prali ve vodě a pak vylezli na souš, lehli si do písku a nechali poslední sluneční paprsky, aby nám vysušily kůži. Vyšplhali jsme zpátky na skálu, oblékli se a pomalým krokem se vydali zpátky do lesa. Mezitím se setmělo.
"Byl to moc fajn den," podíval se na mě.
"To teda jo," oplatila jsem mu úsměv. Najednou se okolí zase změnilo a my stáli u budovy naší koleje. Zase si mě tím svým způsobem pomalu přitáhl k sobě a políbil, dlouze, klidně a krásně.
"Dobrou noc," zašeptal a jeho zuby zasvítily ve tmě. Pak bezhlučně zmizel.
Stála jsem tam dlouho. Můj dech se pomalu ustálil a já mohla zase začít normálně uvažovat, stále jsem na svých rtech cítila ty jeho a tma dýchala posledními teplými okamžiky. Přemýšlela jsem, jestli jsem si to nevymyslela, ale... Ale v jeho úsměvu bylo něco zvláštního. Špičáky jasně přesahovaly řadu ostatních zubů... Pokud se mi to tedy opravdu jen nezdálo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama