15. kapitola

22. ledna 2009 v 22:33 | Ailleen |  Memories of magic
Jen co za námi zapadly dveře, Miri se utočila a sprintovala pryč. "Počkej, kam jdeš?" Křikla jsem za ní, ale odpovědí mi byla maximálně tak tříštivá rána, jak se sestra mihla kolem jednoho z obrazů a srazila ho na zem. Došla jsem k té pohromě, chvíli pozorovala třpytící se sklo rozsypané všude okolo, rozuteklo se pod skříně, co jich tu v okolí bylo, zapadlo do spár a výsměšně se na mě uculovalo až z konce chodby. Miri, Miri...já za tebe musím vždycky všechno opravovat, viď? Ušklíbla jsem se. "Tak fajn..."

Dřepla jsem si, na moment zavřela oči a snažila se vybavit si formulku, kterou nás učili na začátku roku, něco v tom smyslu, že všechny části určitého předmětu budeme schopni dostat na jedno místo. Zvedla jsem ruku a střepy se začaly hromadit na podlaze do malé lesklé hraničky. Pootočila jsem dlaní, sklo se rozsypalo do ploché roviny a začalo slévat. Zvedla jsem rám, který naštěstí zůstal celý, a přitiskla ho na vlnící se průzračnou hladinu. Hmota ztuhla, obraz byl jako nový, vstala jsem a pověsila ho zpátky. Byla jsem na sebe pyšná. Ještě snad...urovnala jsem levý roh, teď byl krásně rovně. Stejně na něm bylo ještě něco zvláštního. Pořádně jsem si prohlédla vyobrazenou krajinu, výrazné olejové barvy na starém plátně, jemné tahy úzkým štětcem, přesná studie snad anglické krajiny za deštivého podzimního večera. Temná postava stojící na kopci, bledý obličej v měsíčním přísvitu, tak bledý...
Odtrhla jsem se od kreslené scenerie a uvědomila si, proč tu vlastně stojím. Vrátila jsem se ke dveřím do třídy a snažila se zaslechnout něco z rozhovoru, který se odehrával vevnitř. Ani sebemenší zvuk. Zkoušela jsem to u spáry pode dveřmi, klíčovou dírkou, přes zeď...ani pípnutí ven neprošlo. Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi... A v dalším momentě jsem byla neviditelná, jako duch jsem prošla stěnou a pro všechny případy, že by snad kouzlo nebylo dokonalé -dělala jsem ho přece jenom poprvé- jsem se schovala za skříní.
Ti dva stáli u katedry v přední části místnosti, oba viditelně rozčilení, Chris byl zrovna v prostředku věty, ruce rozhozené do stran, oči svítící zlostí. Konstantin stál naproti němu, napjatý jak struna, rudý v obličeji, skřípal zuby, pěsti zatnuté. Kdybych je neznala a nevěděla, jak skvěle se oba umí ovládat, myslela bych si, že se porvou. Vyklonila jsem se víc zpoza skříně a v ten moment se Chris podíval směrem ke mně, jako by mě snad mohl vidět. Pozoroval tak akorát vzduch, ale já se stejně vrátila zpátky do bezpečí úkrytu a radši se soustředila na rozhovor.
"...a to sis jako představoval jak? Jen tak ji přivedeš k nám, ukážeš rodině a řekneš ´Tohle je moje holka, ale dejte bacha, je to člověk?´ To nejde, copak to nechápeš? Jde nám o klid! O utajení! A ty to chceš skrz prořízlou hubu obyčejný holky vyřvat do světa? Existenci dynastie staré desetitisíce let?!?" Chris zvyšoval hlas čím dál tím víc. Moc jsem tomu nerozuměla, ale to, že mluvil o mé sestře, jsem pochopila...a některé z výrazů, které řekl, se mi moc nelíbily. Je to přece moje ségra. Neměla jsem ale čas na sáhodlouhé uvažování, Konstantin už mluvil dál.
"Tak zaprvé- nech si tu prořízlou hubu a obyčejnou holku," vykřikl zlostně, já souhlasně přikývla, "ta tvoje výhra taky není zrovna extra!" Teď jsem se ale naštvala. "Já Miri miluju, snad od první chvíle, kdy jsem ji viděl. Nedělej obličeje, seš na tom stejně!" Trošku se zklidnil a ztlumil hlas. "Miluju ji, chci, aby věděla kdo jsem, chci, aby znala mou rodinu, chci, aby se u nás doma cítila dobře. Seznámím ji se skutečností a podle její reakce ji buď ji buď k nám vezmu, nebo ne. Je to moje věc, ty mě v tom můžeš maximálně tak podpořit."
"Je to i moje věc! Jsme jedna rasa, záleží mi na tom, kolik smrtelníků zná naše tajemství," Chris už se uklidnil, bylo vidět, že se bude snažit Konyho přesvědčit po dobrém.
"Ty to snad Ailleen říct nechceš?" Protiútok je nejlepší taktika.
Chvíle ticha. "Ani nevíš, jak moc bych chtěl. Ale mám strach. Z odmítnutí, odvržení, opovržení, zhnusení, strachu, nepochopení a hlavně ze ztráty... To snad chápeš," povzdechl si Chris.
"Chápu. Taky se toho bojím. Ale jinak to nejde."
Nebavilo mě poslouchat ty jejich řečičky. Rozhodla jsem se jednat.
Vyšla jsem zpoza skříně, došla doprostřed místnosti, nahlas řekla: "Ne, jinak to opravdu nejde," a nechala vyprchat kouzlo. Objevila jsem se v místnosti z ničeho nic, ale ani jeden z nich nevypadal nějak moc překvapeně. Jenom se na mě dívali. "My to s Miri už dávno víme. Ona si dokonce vyvěštila, že její příští kluk bude upír. Já s tím teda moc nepočítala," mrkla jsem na Chrise, "ale proti srsti mi to rozhodně není."
Unisono si povzdechli.
Poškrábala jsem se ve vlasech. "A pokud jde o prázdniny...myslím, že cestou na hory bychom se klidně modli stavit u vás. Ráda bych poznala ostatní," tázavě jsem pohlédla na Chrise, ten patou boty kreslil do země kolečka. Pohledem jsem přeletěla ke Konymu, ten koukal doblba směrem z okna.
"To je nadšení pro věc teda," zabrblala jsem, otočila se čelem vzad a rychle vyšla z místnosti. Netrvalo dlouho a oba kluci mi byli v patách. Kráčeli jsme k naší budově, potřebovala jsem o tom mluvit s Miri, ti dva za mnou zjevně chtěli být u toho. V chodbě jsem přidala do kroku, nabrala menší náskok a rychle vpadla do jejího pokoje. Ležela na posteli, hlavu zavrtanou někde mezi polštáři, peřina na zemi, okno dokořán. "Dělej, vstávej, jdou sem," sykla jsem a zavřela za sebou dveře.
"Cože? Kdo?" Zamumlala Miri sotva slyšitelně.
Obrátila jsem oči v sloup. "Všichni svatí asi."
"Sakra," zaklela, vystrčila hlavu s vrabčím hnízdem ven a já viděla, jak moc má červené oči.
"Proč brečíš?"
"Ani sama nevím," odpověděla už normálním hlasem, vyskočila, peřinu hodila na postel, stoupla před zrcadlo, opláchla si obličej, prohrábla mokrýma rukama vlasy a otevřela dveře. "Pojďte dál, pánové," pozvala ty dva venkustojící dovnitř s úsměvem na tváři.
Změnu její nálady jsem radši neřešila, spíš se starala o vznikající ticho. "Takže," tleskla jsem, pohlédli na mě. Vylíčila jsem jim, jak si představuji průběh prázdnin, všichni na mě víceméně stejně přiblble koukali a mlčeli.
"Dneska asi bude bio3, s váma fakt není řeč..." Zamručela jsem zlostně a přešla k oknu. Koukala jsem ven a polykala vztek. Snažím se tu dát do pořádku budoucnost nás všech a oni jeví takový zájem... Někdo ke mně zezadu přistoupil, poznala jsem Chrisovu vůni, objal mě a položil mi hlavu na rameno.
"Souhlasím," zašeptal.
Oddechla jsem si. Překážka je z cesty. Miri s Konym se přidali a najednou bylo v pokoji plno křiku, nikdo neslyšel vlastního slova, propukla polštářová bitka a peří létalo všude kolem. Pak se ale rozletěly dveře, do dveří vstoupila neznámá starší studentka a spustila. Prý se nemůže v tom hluku učit, že je tu příšerný rámus a ať se chováme jako studenti střední školy.
Chris pustil polštář, kterým mě zrovna přidušoval, a přistoupil k ní. "Kdyby se všichni studenti chovali jako vy, slečno Hookesová, svět by pak vymřel nudou a suchařinou!" Vrazil jí rozervaný pelichající polštář do náruče, vystrčil ven z pokoje a prásknul dveřmi. Ještě hodně dlouho jsme se váleli smíchy na podlaze při vzpomínce na výraz, který zaplavil její tvář, když v jednom z rušitelů studijního klidu poznala svého učitele přírodní magie...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama