17. kapitola

22. ledna 2009 v 22:35 | Ailleen |  Memories of magic
Poslední dny před zimními prázdninami se strašně vlekly. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem se hrozně těšila na volné dny v Chrisově společnosti, nebo tím, že jsem se trošku bála toho, co mě čeká. Nakonec jsme se totiž domluvili, že pokud se nám s Miri u nich doma bude líbit, můžeme zůstat i na Štědrý den a Silvestr, prostě jak dlouho budeme chtít. Sestra z toho možná nebyla tak nejistá jako já, možná to na ní ale jenom nebylo tolik vidět, já však málem dospat nemohla.
Bylo to tady. Stály jsme s Miri uprostřed mého pokoje, každá s kufrem a batohem. Pozorovala jsem své dvojče, jak zaníceně mává rukama nad našimi zavazadly. "Ještě...chvilku...tak...až dorazíme, bude možné kufry přemístit za námi. Batohy si radši vezmeme už teď, nejsem si jistá, jestli by kouzlo fungovalo i na ně," řekla spokojeně a přistoupila ke mně. "Dva týdny pryč. Asi se mi bude stýskat."

Mlčela jsem.
"Co je s tebou?" Šťouchla do mě.
Pokrčila jsem rameny.
"Máš strach." Neptala se, konstatovala. "Já taky," povzdechla si, "ještě, že jedeme obě, sama bych to nezvládla," usmála se a objala mě.
Právě v tu chvíli se z chodby ozval rámus, dveře se rozlétly a v nich stáli naši kluci, v zimním oblečení, zamotaní do něčeho, čemu by se při troše dobré vůle dalo říkat zbytky věšáku na kabáty, oči jim zářily a pochechtávali se. "Máte to tu nějak moc úzký," vypravil ze sebe Konstantin, když ze sebe sklepával třísky.
Začaly jsme se s Miri nekontrolovatelně smát, dopotácela jsem se k Chrisovi a sundala mu z vlasů dřevěné úlomky. "Jsme hotovy, kufry se vyřeší až na místě. Co vy? Můžeme jet?" Zeptala jsem se.
"Jasně, naši oři už čekají," kluci na sebe mrkli.
Otočila jsem se na Miri, ale vypadala stejně zmateně jako já. Aspoň, že tak.
Vyběhli jsme ven, Konstantin nás vedl trochu stranou, směrem k parkovišti. Stálo tam pár aut, ale my jsme je přešli a pokrčovali dál, za přístřešek s náhradními díly.
Mojí první myšlenkou bylo, že si dělají legraci. "To. Snad. Ne." Nějak se mi nedostávalo kyslíku. Před námi stály dvě obrovské motorky Harley-Davidson, obě temně černé, lesklé. Velké. A zjevně rychlé. "Tohle je motorka. Má to dvě kola. Je to rychlý. Žádná střecha. Žádný airbag. Žádné bezpečnostní pásy. Žádné topení."
"To jako máme ty stovky kilometrů ujet na...tomhle?" Zeptala se zmateně Miri.
"Mimo letadel to nejrychlejší, čím můžeme jet," Chris nám oběma podal přilby. "Na hlavu," ne, že bych to nedělala víc než dobrovolně, život mě ještě neomrzel, "a batohy nechat na zádech. Pojď, Ailleen," už seděl a natahoval ke mně ruku. Já ale pořád stála, s helmou na hlavě jsem si připadala jako opilý čmelák bez periferního vidění, a tak nějak jsem nevěděla, jestli mám. Asi jsem stála dlouho, Chris totiž sesedl, přešel ke mně, přilbu mi sundal a vzal mou hlavu do dlaní.
"Neboj se. Se mnou se ti nic nestane," usmál se na mě a já najednou věděla, že s ním na motorce budu ve větším bezpečí než kdekoliv jinde. Zašklebila jsem se na něj, narazila si helmu na hlavu, sklapla hledí a následovala ho k motorce. Miri už seděla, trošku znepokojená, ale oproti mně klidná. Jediné starosti jí zjevně dělalo to, že na těch motorkách pojedeme pekelně dlouho, zrovna se o tom s Konym dohadovali.
"Můžeme?" Křikl Chris a přerušil tak jejich diskuzi.
"Jo!!" Konyho hlas přerušilo dunivé burácení, když jsme nastartovali, Chris podkopl nožičku, vytůroval motor, až rachot byl stěží snesitelný a jeli jsme. Nejdřív pomalý okruh na parkovišti, pak se za nás zařadili Kony s Miri a před námi už byla jen volná lesní cesta. Terén nebyl nijak valný, ale Chrisovi to zjevně vůbec nevadilo a ručička tachometru během pár sekund přesáhla stovku. Přistihla jsem se, že ječím a on že se mi směje. Praštila jsem ho do ramene, ale málem jsem ztratila rovnováhu, on mě ale chytil a přitáhl si mé ruce těsněji kolem jeho pasu. Přitiskla jsem se k němu co nejblíže a položila mu hlavu na záda, stromy se kolem nás míhaly tak rychle, že je skoro nešlo sledovat. Ani jsem si neuvědomila, že už za sebou máme desítky kilometrů, za chvilku už jsme totiž byli na okresní cestě, vyjeli z lesa a napojili se na čtyřproudou dálnici. Jeli jsme v levém pruhu, Kony s Miri nás dohnali a jeli paralelně vedle nás. Nevím, co zbylo z pokusu se na ně usmát, vítr byl dost silný, tak jsem aspoň zdvihla ruku se vztyčeným palcem. Miri mi gesto opětovala. Chris kývnul na Konyho a oba podřadili.
"Ale ne," zašeptala jsem.
Chris mě slyšel a křikl: "Neboj se!"
Motorky vyletěly jako špunt z natřepané láhve šampaňského. Tachometr poděšeně vypísknul a ručička šla na doraz. Tak tři sta, možná i víc.
"Jak to, že to nemá blokaci na rychlost?" Zařvala jsem.
"Trošku jsem si s tím pohrál," tentokrát odpověděl Kony.
Miri křikla a vím, že kdyby mohla, tak ho praští. "To si s tebou ještě vyřídím!"
Letěli jsme. Nevnímala jsem cestu, těch pár aut, co jich tu bylo, nám rychle uhýbalo z cesty, řítili jsme se vstříc větru, kolem se míhala krajina rozmazaná do jedné velké šmouhy jako obraz dítěte ze školky politý vodou. Už chápu, proč lidé jezdí na motorkách, ta extáze z rychlosti byla naprosto opojná. A to nemluvě o tom, jak rychle jezdí upíři. Žádný pud sebezáchovy. Proč taky.
Vítr. Rychlost. Jízda. Chris. Bylo to naprosto úžasné. Nevím, jak dlouho jsme jeli, mám mizerný odhad, pokud jde o čas. Když jsme ale odbočili a sjeli z dálnice, podařilo se mi podívat se na hodiny palubní desky (říká se tomu tak i u motorky?). Byli jsme na cestě šest hodin. Šest hodin!! Podle Miriina výrazu si toho ségra všimla taky. Jeli jsme ještě přibližně další hodinu, když jsme zpomalili a zajeli do lesa, na prakticky neviditelnou lesní cestu, po které jsme pokračovali několik kilometrů. Po levé i pravé straně se otevíraly pohledy do krajiny, na louky, extrémně vysoké hory, řeku klikatící se v údolí. Pak les zmizel a před námi se objevilo obrovské otevřené prostranství na spojnici dvou hor, zasněžená pláň a úplně nahoře, těsně pod útesem tvořící polovinu jedné z hor, se krčil dům.
Když jsme přijeli blíž, viděla jsem, že jsem se mýlila. Nekrčil se. A nebyl to dům. Byl to spíše hrad. Obrovská majestátní budova z bílého kamene, nebyl to ani mramor, ani pískovec, takový kámen jsem ještě nikdy neviděla, budu se na to muset zeptat Chrise. Velká celoskleněná okna, bokem terasa, kolem sněhem pokrytá zahrada.
Zastavili jsme na příjezdové cestě, seskočila jsem a sundala si helmu. Uvítala jsem volnost, že mi hlavu nic nesvírá a vlasy povlávají ve větru. Pohlédla jsem k domu a přede dveřmi tam na širokých schodech stála skupinka lidí. Ale kuš...upírů. Bledé krásné obličeje, vysoké postavy, vyzařovala z nich majestátnost, elegance, inteligence a...zájem. Nevědomky jsem chytla Chrise za ruku, vedl mě blíž. Pokud bych jeho výraz mohla identifikovat, byl trošku nervózní, ale hlavně šťastný.
Před schody jsme zastavili, stále jsem z nich nemohla spustit oči. Nejvíc vepředu stál muž, zjevně pán domu, černé vlasy mu vlály, v krásných temných očích byla vidět zvědavost a radost, ostře řezané rysy jeho obličeje měly jemný latinskoamerický nádech. Po jeho boku se vynořila upírka. Určitě ta nejkrásnější žena, kterou jsem kdy v životě viděla. Dlouhé rezavé vlasy se jí v líných vlnách spouštěly na z ramen až téměř v pasu, její oči zářily jasnou nugátově zlatavou barvou, rudé plné rty se roztáhly do milého úsměvu. Za nimi stáli další čtyři, tři dívky a jeden chlapec. Ten vypadal přibližně na dvacet let, světlé vlasy mu rámovaly hezký obličej, zpod tenkého obočí nás propaloval pobavený pohled vtipálka. Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli je mi sympatický. Pohrával si s dlouhými zlatými vlasy dívky stojící po jeho boku, která se k němu nenápadně tiskla a sledovala mě a Miri laskavýma očima. Upírka po jejím boku vstřícností zrovna příliš nehýřila, rty stažené do tenké čárky, temné oči plné ironie a trochu i nenávisti schované pod dlouhou černou ofinou. Otočila se a ladným krokem poodešla k domovním dveřím. Zato mladičká dívka po jejím boku, téměř ještě dítě, byla plná života a zvědavosti.
Zjistila jsem, že mám pusu otevřenou dokořán. Stiskla jsem Chrisovu ruku a on mě vzal kolem pasu.
"Vítejte," promluvila žena s rezavými vlasy.
"Je nám potěšením. Konstantine, Chrisi," pokývl pán domu hlavou, " jsme rádi, že jste doma," vykročil s rozevřenou náručí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama