3. kapitola

22. ledna 2009 v 22:21 | Ailleen
Na budíku rudě blikalo 06:59. Škodolibě jsem se usmála nad tím, co mě zrovna napadlo. Sedla jsem si na posteli, budík zaklapla než stihl začít zvonit a chvíli jsem pozorovala spící Miri. Ležela na zádech, pusu otevřenou, polštář na zemi, peřina na druhém konci postele, pravá ruka a noha visící dolů, černé vlasy jako souvislá stěna dotýkající se země, na sobě jeansy a čísi mikinu...mikinu? Tuhle znám, vím čí je. Ušklíbla jsem se ještě zlomyslněji a potichoučku jsem seskočila ze své zvýšené postele na podlahu. Z pootevřeného okna bylo vidět ven, takhle krátce po dešti, který zuřil celu noc, voda pořád ještě stála v okapu. Stačila myšlenka a nad dlaní se mi vznášela koule kapalného skupenství lidem tak drahé H2O...

Jako myška jsem nepřikradla k Miri a do tak krááásně nastaveného obličeje jsem jí tu vodu šplíchla. Vyskočila a zaječela jako když ji na nože berou. Rychle se ale zorientovala a vrhla se, a bohužel velmi přesně, na mě. Chvilku jsme se válely po zemi, ale pak jsme obě chytly takový záchvat smíchu, že jsme zůstaly ležet vedle sebe a jenom jsme oddychovaly. Mlčely jsme.
První ticho prolomila Miri: "Mně jsi to říct mohla."
"Nemohla jsem to říct nikomu," odpověděla jsem.
"Sestra dvojče a nejlepší kamarádka v jedné osobě by přece měla vědět, že chodíš se svým nejlepším kámošem, klukem, který se ti líbí...jak dlouho?"
"Přesně sedm let, dva měsíce, čtyři dny, dvanáct hodin a asi dvacet minut," povzdechla jsem si a vybavila se mi scéna z filmu Láska nebeská.
"Jo, přesně od tý chvíle, co se přistěhovali," konstatovala Miri. Já mlčela. "Jack mi to řekl, jinak bych to nevěděla."
"Hm, ten tvůj parchant se mi hrabal v deníku," řekla jsem suše, zvedla se z podlahy a přistoupila k oknu. Cestou jsem kopla do věže a pokojem se rozlehla moje oblíbená písnička od Mama Cass Elliot-Make you´re own kind of music. Trošku jsem to ztlumila, abychom se slyšely. "Moc dobře ví, jak jsem na tohle háklivá... Zlobím se na něj a jen tak to nevyžehlí. A ty se o to taky ani nepokoušej!" Zarazila jsem sestru, když se už už chystala pronést přesně to, co věděla že bude chtít dělat.
Zase bylo ticho. Asi po pěti minutách jsem se od okna otočila a pohlédla na Miri, která se pořád ještě válela na zemi a koukala do stropu. "Budeme od nich dvě stě mil daleko. Uvidíme je maximálně někdy o víkendech a o prázdninách. Jak to mám sakra zvládnout? A jak to zvládneš ty? Vím, že ho miluješ stejně jako já Mika," řekla jsem se slzami v očích.
Miri vstala, přistoupila ke mně a pohlédla mi do očí. "Když ti život podá citron, řekni: mám rád citrony, co tam ještě máš? Pochop, že tohle není problém. je to zkouška, překážka, něco, díky čemu zjistíme, jestli stojí za to s nimi být. Žádná tragédie." Teď pro změnu kopla do věže ona a byla jsem jí vděčná, že slyším Evanescence a ne toho kožicháře Mareše.
"Máš pravdu... Moment!" vykřikla jsem, "ztlum to, volá Mik!" Skočila jsem ke svému mobilu přesně vteřinu před tím, než začal zvonit. I když jsem po celou dobu telefonátu říkala jenom ano a ne, asi jsem se musela tvářit dosti výmluvně, podle Miriiné tváře. Zaklapla jsem mobil, odhodila ho na postel a zařvala: "Hádej co se stalo!"
Miri se zatvářila nejdřív nechápavě, pak zmateně a nakonec úplně bezmocně. "Nevim! Řekni mi to!"
"Kluci přestupujou! Po prázdninách jdou oba na intr, počítačově zaměřená škola...nevěřila bys kde...ve stejnym městě jako budeme my dvě!" S těmi slovy jsem jí skočila kolem krku. Samozřejmě jsme spadly na zem, ale bylo nám to fuk... Zase jsme se začaly obě nepříčetně smát a zase jsme vedle sebe ležely na podlaze.
"Dneska musíme nakoupit učebnice a všechno okolo..." poznamenala jsem.
"Jo, já vim, měla jsem ti vlastně včera vzkázat, že v půl osmé vyjíž-"
"Sakra!! Ty pako pitomý! Je za tři minuty půl! Já tě jednou za tohle zabiju!" Zařvala jsem na ni, lítajíce po pokoji, všemožné oblečení a šminky mi vypadávaly z rukou. Pak jsem zakopla o nějaký kabel bůhví k čemu, rozplácla jsem se jak dlouhá tak široká doprostřed pokoje a začala sprostě klít. Zezdola se ozvalo troubení auta.
"Miriam, vážně tě zabiju!" Ona se mi akorát smála.
* * *
"Promiň tati, ale Ailleen to strašně trvalo, zas obsadila koupelnu..." Kvákla Miri jen co jsme nastoupily do auta. Já pouze tiše zuřila.
Do Nespočtu jsme to měli tak hodinu, tak akorát času na přemýšlení. A taky jsem přemýšlela. Tak urputně, že mě probral až táty pobavený hlas: "Jdeš s námi nebo zůstáváš v autě, Aill?" Stál venku, držel dveře a koukal na mě. Miri už odbíhala směrem k nejbližšímu butiku a nakláněla se do výlohy. Pohla jsem sebou a radši rychle vystoupila, nechtěla jsem, aby táta začal pokládat nějaké otázky...
Cestu jsme se sestrou neznaly, vedl nás táta. Netrvalo dlouho a spletí zapadlých uliček jsme se dostali ke starému opuštěnému obdchodnímu domu. Vypadal jako na zboření, okna vytlučená, zpráchnivělé trámy, opadaná omítka a děravá střecha. Už jsem chtěla něco nadhodit, ale táta šel dál, přímo do té budovy. Vyměnily jsme si s Miri zaražené pohledy, ale následovaly jsme ho. Jen co jsme překročily práh, stalo se něco neuvěřitelného. Veškerá chudoba, stáří a plíseň zmizely, nahradilo je sklo, leštěný nábytek, světlo, teplo a spousta lidí. Všichni chodili od pultu k pultu, bavili se mezi sebou, smáli se a nosili různé věci, samostatně, v taškách, na...na silových polích. Udiveně jsem to všechno pozorovala, ale je to tak, jsou to kouzelníci. Podle výrazů v Miriině obličeji ji napadlo to samé.
Chvilku jsme pobíhaly od pultu k pultu, pozorovaly knihy, sešity, papíry, zvláštní pera a tužky, podivný inkoust, kameny, rostliny a zvířata, podivné hrnce a skleničky, hole, tyče a hůlky a hromadu dalších věcí, o kterých jsme neměly ani nejmenší tušení, k čemu tak mohou sloužit. Trvalo nám dvě hodiny, než nám táta aspoň něco vysvětlil, nakoupili jsme veškeré položky ze seznamu a obtěžkáni všemožnými taškami jsme se dostali zpátky do normálního světa nudných ulic, šedi, deště a smogu.
Vůbec netuším, co jsme nakoupili. Táta říkal, že nám to řeknou a popíšou ve škole, takže jsem to neřešila, šla mi z toho hlava kolem. Když jsem večer zalézala do postele, byla jsem unavená jako už dlouho ne. Ještě než jsem zhasla, na něco jsem si vzpomněla.
"Miri, doufám, že nepočítáš s mou účastí na tom koncertě toho tvýho týpka... Tam já nikdy nevlezu!" Chvilku bylo ticho. "Miri?" Koukla jsem jejím směrem, ale moje drahá sestřička už zařezávala. Zase v džínách a Jackově mikině... Povzdechla jsem si a radši jsem si lehla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama