5. kapitola

22. ledna 2009 v 22:23 | Ailleen |  Memories of magic
"Ty chytráku, mělas vypít půlku!!" Zařvala jsem Miri do obličeje hned, jakmile otevřela oči. Viditelně ji to absolutně nezajímalo, seděla, hloupě koukala do zdi a mlčela. Chvilku jsem ji nechala být, ale po deseti minutách, co se ani nepohnula, jsem do ní drkla a moje zvědavé "No?" ji snad konečně probralo.

Podívala se na mě, nadechla se, že něco řekne, vzápětí však zpátky vydechla, vstala a přešla k oknu. Jakoby ticha nebylo málo, opět mlčela. Už mě začínala štvát, poslala jsem k ní silové pole, donutila ji otočit se ke mně čelem a pořádně jsem zvedla obočí. "A koukej sypat, neběžela jsem z poloviny rande jenom proto, abych tě pozorovala jak nic neříkáš."
Tahle slova už ji snad přesvědčila o tom, že výslechu se nevyhne a pomalu, tichým hlasem mi řekla všechno, co viděla. Když skončila, mlčela jsem pro změnu já. Dlouho. Ona se mezitím otočila zpátky k oknu a pozorovala začínající déšť, jak bubnuje na listy stromů. Kolem pouličních lamp se tvořily kotouče svítící vody, z okapu tekl proud a bubnoval do země, všechny zvuky utichaly v jemném pravidelném šumu. Z dešťového opojení jsem se jako první probudila já, nohou jsem nakopla věž a uklidňující hlas Amy se rozezněl ztemnělým pokojem. "Takže upír," řekla jsem úsečně do mezery mezi dvěma písničkami.
Miri si jen povzdechla.
"Nemám ráda osud. Musí přece vědět, jak jsem vždycky toužila po upírovi... A ona ho vyfásne moje drahá sestřička!!" Naštvaně jsem po ní hodila polštář a ona nekonečně rozesmála. Že jí to ale trvalo... Vstala jsem, přešla k ní a objala ji. Když jsem se odtahovala, potichu jsem jí šeptla do ucha: "Bacha na mě, ať ti ho nepřeberu..."
Přimhouřila oči. "Na to nemáš," sykla zlomyslně.
"Myslíš?" Řekla jsem tiše, otočila jsem se přes rameno, blýskající oči stáhnuté do tenkých čárek, mezi rty dva ostré špičáky... Na sobě jsem měla pořád ty samé černé šaty jako na rande s Mikem, v tom přítmí to muselo působit...upírsky.
Podle vyděšeného výrazu v Miriiném obličeji se mi to povedlo. "Ale jak...ty...ne to ne..." zakoktala se, já se rozesmála, zrušila upírskou iluzi a Miri se po mě vrhla. "Ty seš strašná!! Tohle mi nedělej!!" Mlátila mě hlava ne hlava.
Odstřelila jsem ji na postel. "To bylo jenom drobné upozornění od mého magického já. Ať víš, že tu máš konkurentku..." Ten polštář takhle rychle sám přiletět nemohl, odrazil mě až na druhou stranu pokoje. "Neber mě vážně, to bych ti přece neudělala, ty žárlivko!!" Snažila jsem se vymotat z peřiny a doufala jsem, že mě slyšela... Vznášela se nade mnou jako bohyně pomsty, ruce založené na prsou, v očích blesky. Podle všeho můj tichý dodatek "Nechápu, co vyvádíš, vždyť jsi toho kluka ještě ani neviděla" zjevně moc dobře slyšela.
"Stop!" Ozvalo se ode dveří, peřina ze mě spadla ve stejný moment jako Miri na podlahu. "Holky! Mějte ohledy na maminku!" Táta stál, ruce v bok a zamračeně nás pozoroval. Vešel do pokoje, zavřel za sebou tiše dveře a dodal: "Mezi námi, nebylo to vůbec špatné," mrkl na nás.
Když jsem se vzpamatovala, řekla jsem jen: "A to to bývá lepší, tati." V ten moment jsem se chtěla praštit přes hubu, ale už bylo pozdě.
"Tohle byl slabej vývar, umíme se pěkně zřídit," dodala tomu všemu korunu Miriam.
Táta se však jen rozesmál, řekl: "Je mi to úplně jasné, děvčata. Dobrou noc, vždyť je půl druhé..." a odešel. My dvě jsme notnou chvíli jen přiblble pozorovaly zavřené dveře.
* * *
Zbylé dny volna utíkaly úděsnou rychlostí a čas našeho odjezdu se blížil. Všechno mi najednou připadalo jiné, loučila jsem se se vším a všemi. Jednoho člověka jsem si ale nechávala až úplně na konec... Věděla jsem sice, že budeme v tom samém městě, ale při tom strašném zápřahu ve škole na sebe budeme mít stejně čas jenom o víkendu.
Pozorovala jsem mraky, jak utíkají jeden za druhým, stejně jako poslední minuty s ním. Ležela jsem na lavičce, hlavu v jeho klíně, on mě hladil po vlasech a něco mi vyprávěl, ale já jsem nebyla s to ho vnímat. Zavřela jsem oči.
"... Co si o tom myslíš, Ailleen?" Otevřela jsem oči a pohlédla do těch jeho. "Ty pláčeš?" Zeptal se inteligentně.
Usmála jsem se a setřela si slzy. "Ne." Posadila jsem se a opřela se o něj. "Jen
že... Teď to bude těžký. Bojím se, že to nezvládneme," poslední větu jsem spíš zašeptala než řekla.
Mik seskočil z lavičky, dřepl si přede mě, chytil mě za ramena a tvrdě mi pohlédl do očí. "Proč tohle říkáš? Vždyť moc dobře víš, že to záleží jen na nás. Jak moc si na sebe vyšetříme času, jak se budeme chtít stýkat a...a taky jak si budeme chtít být věrní," nechal svá slova vyznít. "Pokud jde o mě, máš můj slib." Ani jednou neuhnul pohledem.
"Ty můj taky. Nepodvedu tě," řekla jsem stejně pevným tónem jako on a objala ho. "Zní to pěkně staropanensky, víš o tom?"
Rozesmál se, zvedl mě do náruče, odnesl kousek opodál do vysoké trávy, položil a dlouze jsme se políbili. Bylo v tom všechno, jeho láska, věrnost, důvěra a respekt. Věděla jsem, že mu můžu věřit.
Zůstali jsme tam ležet až do noci, pozorovali jsme hvězdy, doprovodil mě domů, políbil na rozloučenou a já vylezla po stromě do našeho pokoje. Během těch asi tří hodin nepadlo jediné slovo. Proč taky, nebylo třeba. Věděli jsme na co ten druhý myslí, tak proč zbytečně mluvit. Než jsem za sebou stihla zavřít okno, zavolal na mě ještě tiše do tmy: "Miluju tě, Ailleen!" Usmála jsem se a zatáhla závěsy.
* * *
06:00 a uši rvoucí zvuk. Praštila jsem budík tak vehementně, až spadnul na zem a vypadly mu baterky. "Ale no tak, Ailli. To, že jste si včera přísahali věčnou lásku ještě neznamená, že to chudák budík musí odnést," ozvalo se uštěpačně z druhé postele. Něco jsem zavrčela a zahrabala se do peřin. Ať si jde slečna do sprchy první, aspoň nebudu muset spěchat.
V sedm hodin už jsme obě zasedaly ke snídani, umyté, oblečené, nalíčené, učesané, kufry a batohy stály v chodbě přede dveřmi a na nás čekalo naše poslední jídlo u rodinného stolu. Rodiče se nenuceně bavili o nějakých ekonomických problémech dnešní doby a dělali jakoby nic. Nám to šlo hůř, tiše a bezduše jsme mazaly pečivo kdovíčím, ani jedna nevnímala, před očima nám probíhal náš klidný a spokojený život u rodičů, ta bezstarostnost je pryč, teď už jsme jen my dvě. Já teda přemítala spíš nad Mikem než nad tím, že se už nebudu mamce schovávat pod sukni, ale na tom nesejde.
Přesně v půl osmé se zavřel kufr auta, všechna zavazadla už byla uvnitř, stačilo jen nasednout. A rozloučit se... Objala jsem maminku, která zůstane doma (ještě aby ne, vždyť ona nic neví...), se slzami v očích mi dala pusu na čelo a pak objala Miri. Koutkem oka jsem zahlídla dvě postavy, pomalu jdoucí po cestě směrem k nám. Jak jinak, bráchové. Drkla jsem do Miri, ta vydala blíže neurčitelný zvuk, který se nejvíc podobal vzteklému Huhl, naskočila do auta a řádně za sebou práskla dveřmi.
Já se vydala klukům vstříc, nejdřív objala Jacka a řekla potichu: "Promiň za Miri, nemá na tebe náladu... Ahoj, brzo se uvidíme." Pak jsem předstoupila před Mika. Chvilku jsme se jen tak tiše pozorovali, já to ale dlouho nevydržela a vrhla se mu kolem krku. "Slib mi...slib mi, že na mě nezapomeneš...a že se brzo uvidíme...ano?" Zašeptala jsem, hlas mi vynechával. Mik jen přikývl. Nebreč, ty huso hloupá, nebreč! Zatnula jsem zuby a pustila ho. Naposledy mě políbil, já se mu vyvlíkla a radši bez otočení se rozeběhla k autu.
Jen co jsem ještě jednou objala mamku, nastoupila a zabouchla dveře, hned jsme se rozjeli. V zadním zrcátku jsem viděla tři z pěti pro mě nejdůležitějších lidí na světe, jak mávají a rychle se vzdalují. My se vzdalujeme. Miri něco hrabala v batohu, zjevně to nemohla najít, naštvala se a batoh odhodila. Dotkla se sedadla před sebou a z něj vystoupila písmena: "Obdivuju tě, že nebrečíš. Já tady kluka nenechávám a jsem na tom hůř než ty..." Pohlédla jsem na ni a opravdu, plakala.
Přisedla jsem si blíž k ní, rukou setřela písmena a místo nich nechala vyplout: "Říkám si, že to přece není navždy. Že se svět neboří. Bude to v pohodě, Miri..." Odsedla jsem si zpátky a Miri koukala ven. Poslala jsem jí na okno ještě jeden vzkaz: "Mysli na upíra, sestřičko..." Kopla do mě, ale usmívala se.
Táta nemluvil, určitě věděl, jak nám je. Jeli jsme asi hodinu, projeli jsme jediným městem, zato pěkně velkým a hned za ním odbočili na polní cestu. Po několika stech metrech se za zatáčkou objevil velký kamenný nápis: "Internátní škola". Když jsem se ale podívala pořádně, viděla jsem ještě něco, co lidským očím zůstává skryto: "Soukromá internátní škola kouzel a magie madam Vivian". Hned potom se vynořila obrovská železná brána, kupodivu dokořán, projeli jsme několik metrů po štěrkem vysypané cestičce vedoucí skrz menší lesík a najednou před námi stála budova... Spíš Budova. Obrovská cihlově-kamenná stavba plná menších i větších dřevěných oken, vikýřů, stříšek, sloupů, chrličů, balkónů a ochozů. Nádherný impozantní Dům, na který jsme s Miri obě pěknou chvíli prostě zíraly s otevřenou pusou. Dýchalo odtud něco...starého, mystického a zároveň přívětivého.
Vystoupily jsme, táta vyndal kufry a všichni jsme se vydali Domu vstříc. Zastavili jsme se u vstupní brány, táta položil zavazadla a řekl: "Odteď už musíte samy. Stačí přiložit ruku..." Udělaly jsme, co nám řekl a Dům nám otevřel svou náruč. Byla vidět krásná vysoká síň se stropem někde v nedohlednu a... Odtrhly jsme pohledy a radši se rozloučily s tátou. Obě nás najednou objal, popřál hodně štěstí a pak už nás jen jemně popostrčil kupředu. A tak jsme obtěžkány kufry a dalšími našimi zavazadly udělaly první krok do Domu...a do budoucnosti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama