7. kapitola

22. ledna 2009 v 22:26 | Ailleen |  Memories of magic
Natahovala jsem se zrovna pro malinovou marmeládu, když mi pohled zavadil o vznášející se housku tak půl metru ode mě. Předpokládám, že kus světlého pečiva by po ránu sám levitovat neměl a že se tu taky nevznáší proměnlivé vzestupné turbulence, takže jsem svůj nůž položila zpátky na talíř a otočila se ke své sestřičce z nejmilovanějších: "Miri, víš... Miri! Miriam!! Klesni z té tvé růžové říše snů zpátky na zem mezi nás, obyčejné smrtelníky, nech tu housku klesnout zpátky a koukej mi vyklopit, kdo je ten šťastlivec," musela jsem s ní zatřást, aby začala vnímat.

Zatřepala svou havraní kšticí, rozhlédla se po Velké síni, jako by to tu viděla poprvé (to opravdu ne, byla tu přece podruhé), skočila po oné housce, kterou omylem nechala poletovat před sebou, ale ta jí vyklouzla a jakoby žila vlastním životem, poletovala si o pár metrů výš a provokativně na Miri pouštěla drobečky. Ta zrudla vzteky, ale než stihla překlopit džbán pomerančového džusu a polít polovinu osazenstva našeho stolu, mávla jsem rukou a houska jí spadla zpátky na talíř. "Sakra holka, prober se! Seš u snídaně a vypadáš, jako bys měla půlnoc!"
Nakvašeně po mě střelila pohledem, čapla tu osudovou housku, ale ta se jí v ruce rozpadla na mouku. Další přísady se naštěstí neobjevily, Miri by vypadala ještě hůř, teď měla jenom plný klín polohrubé mouky. Stěží jsem potlačila smích a začala ji oprašovat. "Jeee, promiň, někde jsem udělala chybu... Jak jsem ji vracela na tvůj talíř, asi jsem do toho přidala moc razantnosti, neuvědomila jsem si, že je to vlastně houska...byla houska."
Ne, že by Miri vypadala nějak uklidněně. "Ailleen, ty seš takový...takový...argh," spolkla nadávku a konečně na ní bylo vidět, že je duševně jakž takž mezi námi. Odstrčila moji pomociochotnou ruku, klepla do sukně a drobečky zmizely. Vzala si z košíku rohlík a začala si ho mazat. Myslela si, že mou otázku tímto přede, ale to se spletla. Já jsem přece její sestra, tak mám vědět všechno, pomyslela jsem si se zadostiučiněním. Vytrhla jsem jí z ruky nůž a pohlédla jí do očí. Ona uhnula pohledem, ale netrvalo dlouho a začala se ošívat a nakonec konečně promluvila.
"Včera o mě zakopl," já se uchechtla, ona se však následně opravila, "zavazovala jsem si tkaničku, byla tma a najednou přese mě někdo letí. No a on to kluk. Pomohla jsem mu na nohy a...a to je všechno," pokrčila rameny.
"To není všechno," opravila jsem ji.
"No dobře... Je hezkej, vysokej, hnědý vlasy, černý oči, zajímavej."
"A?"
"A snad i z naší koleje, pokud jsem se nepřehlídla..." Dodala Miri.
"Aaaha, tak to bychom měly. Pak mi ho ukážeš," s těmi slovy jsem jí vrátila nůž a vrátila se ke své malinové marmeládě.
* * *
Zatím nám neřekli, co si máme vzít s sebou, takže na naši první hodinu jsme šly jen tak, bez ničeho. Bylo to zvláštní, být ve škole, která jako škola v žádném případě nevypadá, jít na hodinu a cítit lehké napětí a očekávání, a ne tu všudypřítomnou nudu okupující vzdělávací prostory normálních lidí. Teprve teď mi vlastně došlo, že jsme jiní, že k těm venku nepatříme... Vždycky jsem si připadala jiná, ale teď jsem to věděla jistě.
Měly jsme ještě čas, takže jsme beze spěchu procházely chodbami našeho nového domova. Zdi obložené starými cihlami, na kterých visely nádherné obrazy koní, jednorožců, krajin, zvláštních nebes, jeskyň, draků, víl, faunů a dalších prazvláštních bytostí, které jsem neměla jak pojmenovat. Klenutý strop, který byl tak vysoko, že se ztrácel kdesi v temnotě, obrovské podpůrné oblouky a sloupy, veliká vikířovitá okna pouštějící dovnitř ranní slunce. Navzdory velikosti chodeb tu bylo dostatek světla, ale nebyly tu žádné lampy, lustry, svíčky nebo louče. Přicházelo jakoby odnikud a odevšad, prostě tu bylo a zaplňovalo celou budovu příjemnou atmosférou a teplem. Kráčely jsme podél vitrín, plakátů, místností, učeben, kabinetů, dalších chodeb, mnohačetných schodišť a průchodů, s pusou dokořán, ohromené tou velkolepostí, majestátností a vřelostí téhle budovy. Kolem bylo plno lidí, a ačkoliv byl dům velký jako hrad, málem se tu nedalo pořádně hýbat. Škola nejspíš bude žádaná a známá, nedostatkem žáků rozhodně netrpí. Ale kupodivu ani učitelů, těch tu také nebylo po málu.
Naše třída se prý, podle pokynů od starších studentů, nachází ve třetím patře zadního traktu. Jak jsme přicházely blíž, lidí ubývalo. Do třídy jsme vešly jako jedny z prvních, obsazené byly zatím jenom všechny zadní, dvě předposlední a jedna první lavice. "Hele, třídní šprtka," šeptla Miri a nenápadně kývla směrem k brýlaté nesympatické a ostře vyhlížející holce, která se usadila hned před katedrou. Rýpla jsem do sestry loktem a pokračovala dál, počítala jsem s tím, že budeme sedět spolu a jelikož Miri nic nenamítala, obsadila jsem třetí lavici od konce, v pravé řadě. Já si zabrala místo u okna, Miri spokojeně kecla na místo vedle mě. Chvilku jsme seděly a tiše komentovaly místnost a přicházející spolužáky, sem tam kývly na pozdrav známé tváři, ale brzo nás to přestalo bavit a jen tak jsme pozorovaly dění a rumec okolo.
Pár lidí se ještě přetahovalo o poslední lavice, když vešla naše budoucí paní profesorka. Obě jsme překvapeně nadskočily a ohromeně ji pozorovaly. Štíhlá, vysoká, respekt vzbuzující krásná rusovláska, která jakmile vešla, rozhostilo se pokorné ticho. Na sobě měla normální džíny, tílko a volnější hráškově zelený svetr. S uspokojením jsem zpozorovala, že na nohou má conversky, a hned mi byla sympatičtější. Její jiskrné zelené oči přelétly třídu a ona spokojeně došla ke katedře, položila na ni pár knih a vrátila se do středu menšího pódia před lavici.
Chvíli jen tak stála a pozorovala nás. Pak tiše spustila a její melodický hlas se nesl velkou místností a já najednou věděla, že ji moc dobře slyší i žáci v posledních lavicích. "Tak vás u nás pěkně vítám, nováčci," pousmála se, "jmenuji se Elizabeth Parksová a pro příští rok budu vaše třídní profesorka. Když budete mít jakýkoliv problém, půjdete za mnou. Jakoukoliv otázku, podezření, cokoliv, půjdete nejdřív za mnou, ano? Jsem tu pro vás, neotravujte nikoho dalšího, ano?" Její hlas ztvrdl, ale během sekundy mluvila stejně mile jako před tím. "Já vás budu vyučovat základy magie spojené s manipulací mysli a přeměňování. Mimo těchto dvou předmětů se v jiných učebnách budete učit dalších osm: lektvary, historii magie, přírodní kouzla, zacházení s kouzelnými tvory, využívání všech druhů energie a polí, teleportaci a levitaci a základy obrany proti temnému nepříteli. Nelekejte se, jde jen o protiklad naší magie, my vládneme Světlou, ale existují i Temní kouzelníci. Tak. Toto jsou základní předměty prvního ročníku. K nim si přiberete minimálně tři další volitelné, jako například bylinky, jasnovidectví a čtení budoucnosti nebo třeba magie a moderní technologie. Ale vám vše vysvětlím a dám na výběr až později."
Popošla k nejbližší lavici a půjčila si něčí propisku. "Během tohoto roku se naučíte například toto..." Mávla rukou, z tužky se stal motýl a třídou to obdivně zašumělo. "Či toto..." Zadívala se na chlapce v druhé řadě a ten za moment začal bezduše vyjmenovávat třetí odmocniny. "Stačí," zastavila ho jemně, on se probral a ohromeně koukal okolo sebe. "Ale budete umět i tohle..." Položila tužky zpátky a v momentě místo ní stál na stupínku krásný gepard. Vyskočil na katedru a promluvil jejím hlasem: "Bude vám to chvíli trvat, ale zvládnete třeba i tohle..." Ve skoku dolů na zem se proměnila zpátky, záhy však zmizela a objevila se za oknem, ve výšce několika set metrů si ve vzduchu jen tak hověla, pak klidně prošla zdí zpět do třídy.
Všichni seděli jako zařezaní, jenom Miri se ke mně naklonila a šeptla: "Začíná se mi to tady fakt líbit. Tohle umět, to bude naprostá senzace! Umíš si to představit?"
"Ne, neumím," odpověděla jsem jí prostě. Fakt jsem netušila, jak tohle dokážeme...
* * *
Při večeři jsme se o něčem bavili s několika spolužáky, ale já pořád cítila něčí pohled. Nenápadně jsem se rozhlédla po Síni a uviděla ho. Přes sklenici s pitím mě pozoroval nějaký kluk. Když si všiml, že se na něj dívám, usmál se a zvedl ruku. Já rychle uhnula očima a dělala, že se stále bavím s novými přáteli. Ale v hlavě jsem měla pořád ten jeho zadumaný pohled pronikavých modrých očí zpod delších rovných černých vlasů...nešel mi z hlavy. Pak mi bolestně došlo, že jsem si už celý den nevzpomněla na Mika...
Omluvila jsem se Miri a vyběhla z místnosti. Venku jsem se opřela o chladnou zeď a se slzami v očích pozorovala diplomy rozvěšené po chodbě. Nevnímala jsem, co tam stojí, cítila jsem, že on jde za mnou. Položil mi ruku na rameno.
"Ne, nedělej to, prosím... Já...já nemůžu," otočila jsem se k němu, jeho ruku sundala a utekla do svého pokoje, chaos v hlavě a hlavně v srdci...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama