8. kapitola

22. ledna 2009 v 22:27 | Miri |  Memories of magic
Ráno, poté co jsem trošku poupravila svůj vzhled, no dobře prohrábla jsem vlasy a zašklebila se do zrcadla, jsem se koukla ke dveřím. Na zemi ležely dva kousky papíru. Popadla jsem jeden z nich, sedla si na zem, opřela se o stěnu a začetla se. Byl to náš rozvrh- dneska jsme hned ráno měli dvě hodiny historie magie, pak hodinu teleportace a po pauze na oběd přírodní magii… No dnes si užijeme s Ailleen obě… Druhý vzkaz byl právě od mé sestřičky, byl dost stručný:,,Miri, je mi špatně, dneska nejdu do školy…Ailleen…'' Nejdřív jsem se podivila, ale po chvíli mi to přišlo v pořádku, včera při večeři jí taky nebylo dobře…

Oblékla jsem se a šla do koupelny, kde jsem zjistila, že se pořád směju, nijak mi to nevadilo a s úsměvem jsem šla na snídani. Sedla jsem si k Markovi z naší třídy a dala se s ním do řeči. Celou dobu jsem však koukala po jídelně, jestli tam neuvidím někoho známého, koho asi… Když mě však Mark začal tahat za rukáv, že bychom měli jít, sebrala jsem svůj batoh a vyšla za ním do třídy… Jestli jsem někdy říkala, že mám dějiny ráda, změnila jsem názor. Něco tak nudného jsem nikdy nezažila, poznámky jsem si psala jen pro Ailleen, jinak bych spala, nebo něco kouzlila, tedy já stíhala obojí, ale nikomu ani slovo… Asi v půlce druhý hodiny mi na lavici přistál dopis:,,Pojď si psát, je to nudaJ'' Naškrábala jsem pod to souhlasnou odpověď a papírek teleportovala. Po chvíli se mi vrátil:,,Páni, jsi fakt dobrá Miri…'' napsala jsem:,,Normálka, to umím už asi od pěti let. Co umíš ty?'' a teleportovala ho zpět, chvíli jsem čekala, než se papírek objevil přede mnou znovu a na něm byla slova: Umím kousat… Musím končit'' dost mě to vyděsilo a tak jsem bezděčně řekla:
,,Cože?!?'' čímž jsem na sebe upoutala pozornost všech ve třídě. Učitel to nejspíš nepochopil a řekl:
,,No ovšem slečno Wantsová, opravdu lidé vědí, že existuje Harry Potter…'' a pokračoval v přednášce a já se rozhodla usnout…
,,Miri… Miri, no tak probuď se!'' říkal někdo a třásl mnou. Pomalu jsem otevřela oči a před sebou spatřila Marka, logicky jsem pronesla:
,,Ahoj upíre, to už je konec?'' a usmála se. On se jen nechápavě podíval a řekl:
,,Upíre? Miri nemáš teplotu?'' a odcházel na další hodinu. Vydala jsem se za ním na hodinu teleportace. Během prvních pěti minut jsem si vyslechla, že neumim usměrnit směr pohybu, sílu energie a dalších milion věcí, tak jsem musela podobně jako ostatní přenášet sirku z místa do košíčku 5 metrů vzdáleného. Většinou se mi to povedlo, tak nevim co madam Beanová má. Všichni jsme byli na konci hodiny tak unavení že jsme se sotva dovlekli do jídelny. Celkem mě překvapilo když jsem tam spatřila Ailleen, sedla jsem si k ní a říkala ji co jsme všechno dělali. Pořád vypadala docela bledě, ale očividně se těšila na hodinu přírodní magie. Já už méně, vzpomněla jsem si, jak jednou mě Ailleen pověsila za kotník na nějakou kytku-nesnášim přírodu…
Kupodivu byla hodina celkem snesitelná, teda až na to, že jsem nepochopila kromě jména učitelky nic… Ailleen vesele opečovávala květinky, zatímco já se snažila je nezabít, na konci hodiny jsem radši rychle odběhla, protože moje Mandragora kýchla… Došla jsem na svůj pokoj abych se převlékla, protože normálně doma chodím večer běhat, když se totiž vůbec nehýbu, jsem hrozně hyperaktivní. Vyběhla jsem a pár minut jsem prostě pobíhala po okolí a po chvíli jsem nabrala směr. No dobře spíš jsme příšerně zvědavá a slyšela jsem nějaké hlasy, tak jsem za nimi běžela…
,,Jak to že si Peterson odcestoval do Německa?!'' křičel někdo. Někdo druhý se snažil bránit že o ničem neví a někdo třetí řekl, že tam má Tim (zřejmě Peterson) holku…
Ani jsem se nestihla vzpamatovat a začal na mě někdo křičet:
,,Hej ty běžkyně, pojď sem!'' Nevěděla jsem co jiného dělat a tak jsem k nim přiklusala…
,,Co víš o famfrpálu?'' zeptal se ten kluk co křičel a já v něm poznala kluka z prvního dne, ten jak o mě zakopl… Sotva jsem ze sebe vypravila, že vím že existuje, když mě táhl někam ke koštěti a vysvětloval, že jsem ideální na post útočníka. Ti asi budou hodně zoufalí, že budou zaučovat úplně malou holku… Nebo že bych se tomu klukovi líbila? Blesklo mi hlavou… Posadila jsem se na koště a snažila se dělat všechno podle jeho instrukcí… Po chvíli mi to celkem šlo, tedy než po mě hodil červený míč divného tvaru. Křikla jsem na něj:
,,Konstantine, co to je?'' a hodila jsem tu věc zpátky. Asi se lekl odkud vím jeho jméno a tak se zeptal:
,,Jak to, že znáš moje jméno?'' usmála jsem se a řekla:
,,Jsi na kouzelnický škole…'' výraz jeho tváře se nezměnil, jen mi hodil míč a řekl:
,,Jak se jmenuješ ty?''
,,Miri, proč jsi mě vybral do družstva?'' míč jsme hodila s větší silou, cítila jsem se jistěji…
,,Třeba že vypadáš že umíš zabrat a tak že se mi možná trošku líbíš…'' usmál se tak krásně jako nikdy Jack nedokázal.
,,Možná bych mohla hrát, to by se mi líbilo, chceš mě do družstva?''troufám si, ale tak…
,,Moc rád, a nešla by ses po tomhle malém tréninku projít?'' spíš si troufáme oba.
,,Moc ráda a jaký bude vůbec můj post?'' ne že bych věděla co to znamená…
,,Střelec, pojď střílet, jsem totiž nejlepší brankář na škole.'' a odlétl k brankovým tyčím, rozlétla jsem se za ním, a letěla bych na konec světa, ale naštěstí mě zastavil pohled na ty tyče, zamířila jsem a vystřelila přímo doprostřed té nejvzdálenější… Nevím co se stalo za nehodu ale omylem jsem dala gól, byla jsem štěstím bez sebe, tak jsem letěla k nic nechápajícímu Konstantinovi, přiletěla jsem těsně k němu a řekla mu tiše do ucha:
,,Tak nejlepší brankář na škole…'' a pomalu jsem se snesla na trávník. Tím náš trénink skončil. Jednou střelou ze které se brankář nedokázal vzpamatovat, když jsme o pár hodin později seděli u řeky a povídali si, nemohla jsem si pomoct a chtěla jsem se zeptat jestli je upír. Když mě pozdě v noci vyprovázel k naší budově, už automaticky jsem se nechala lehce opřít o zeď a políbit, prý aby se mi líp spalo… Vyběhla jsem po špičkách do svého pokoje, kde čekala Ailleen.
,,Ahoj, kdes byla?'' usmála se na mě. Myslím že podlé mého debilního výrazu jí muselo být jasné že jsem byla s Konstantinem…
,,No na procházce..''usmála jsem se na sestru a dala se do vyprávění dneška… Když asi za hodinu odcházela, potutelně se usmívala a mě nechala tiše v peřinách přemýšlet o dnešku a Konstantinovi… Mé lásce… Možná ne lásce ale touze rozhodně…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama