9. kapitola

22. ledna 2009 v 22:28 | Ailleen |  Memories of magic
Dávala jsem pozor, abych na mokré trávě neuklouzla a nehodila rybičku do jedné z blátivých děr, kterými byl školní pozemek doslova posetý. Za chvíli už to stejně ale bylo všechno jedno, protože Miri, která vedle mě pobíhala, poskakovala a prozpěvovala si, do jedné z nich dupla a obhodila mě podivně zabarvenou vodou od hlavy k patě. Zatnula jsem zuby, teplým vzduchem se osušila, prohrábla vlasy a šla dál. Miri mě doběhla, skočila mi na záda a zařvala mi do ucha: "Co se děje, sestřičkooo?"

Něco jsem zavrčela, setřásla ji ze sebe a zastavila jsem se. "Ale ne..." Na Miriin tázavý pohled jsem vytáhla mobil, strčila jí ho pod nos a za přibližně za čtyři sekundy začal vibrovat a nápis Mik svítil do přítmí více než výmluvně. Strčila jsem tu malou otravnou věc do kapsy a mašírovala dál směr jídelna.
"Dvě věci," ozvalo se za mnou, "...jenom dvě věci. Zaprvé, jak jsi sakra docílila toho, že tady máš signál?" Po mém ohlédnutí se ozvalo něco jako Aha a Miri pokračovala: "Zadruhé, pokud vím, jméno Mik je u tebe synonymem pro nejdůležitějšího člověka na světě...nebo už je to minulost?"
Odpovědí jí byly jenom moje podrážky, stále stejně odhazující hlínu díky mým razantním krokům. "Hmm tak já nevím... Jak tě znám, je v tom někdo jinej a ty se bojíš na Mika zapomenout kvůli svědomí a nejspíš i nějakýmu nechutně přeslazenýmu slibu věrnosti." Chvilka ticha. "Mlčení znamená souhlas, takže zatím se chytám. Dále už nevím, nikoho úžasného jsem tu mimo Konst-"
V tu chvíli jsem byla u ní, obličej tak pět centimetrů od toho jejího a obočí někde až ve vlasech. "Konst-?" Ušklíbla jsem se.
"...neviděla..." dopověděla tiše předchozí větu. "Eee...nooo...víš...jak jsem ti včera říkala o tom klukovi, co mě přijal do famfrpálového družstva...je to ten samý, co o mě tehdy večer zakopl...a jmenuje se Konstantin."
"Jo tak, vypadá to, že lektvar pravé lásky funguje." Tímto jsem jejího Kosťu pustila z hlavy, otočila se na patě a rázovala dál do hlavní budovy. Miri mě dohonila až před vchodem do jídelny a společně jsme vešly do síně. Sedly jsme si na naše místa u přátel ze třídy a ničily si mozkové buňky nevinným tlacháním o počasí, přeslazené šťávě, Johnnym Deppovi a zubní protéze Markovy babičky. Netuším, jak jsme k tomu došli, ale já jsem aspoň mohla zaměstnat hlavu a donutit se neskenovat očima celou síň. V noci jsem nespala a dlouho přemýšlela nad tím, jestli to mám nechat na osudu nebo se bránit tomu, co se má stát. Došla jsem k názoru, že osud neexistuje, všechno jsou jen následky našich skutků, takže jelikož se mi on vpletl do cesty, má to nějaký důvod...
"Jdeš, nebo tu budeš do zítra?" Miri s rukama v bok neklidně poklepávala nohou a snažila se přísně tvářit. Ví, že mě tohle vždycky rozesměje, ale dneska jsem jenom vstala, vzala ji za bundu a táhla za sebou.
"Zvoní," procedila jsem mezi zuby.
"To vim taky," odpověděla úsečně a společně jsme se prořítily chodbami úspěšně až k naší třídě. Už už jsem si připravovala proslov o spletitosti cesty a ztracené mapce školy, když jsme zjistily, že ve třídě jsou jenom spolužáci. Jen co jsme udýchaně kecly na naše místa, do třídy se vřítila postava v černém plášti. Mávla rukou a naše třída se proměnila...ne, spíš přesunula do lesa, z lavic a stolů se staly stromy a pařezy, tabuli nahradila černočerná skála a naše školní pomůcky zmizely. Snažila jsem se to vstřebat co nejrychleji a nemít moc otevřenou pusu dokořán, ale když jsem se na učitele podívala, najednou jsem úlekem seděla na zemi a zírala do těch nejkrásnějších tmavě modrých očí, které jsem kdy viděla a které se do mě při minulé večeři tak zavrtávaly. Pohodil hlavou, černé vlasy se však během chviličky nezbedně vrátily do rozcuchané polohy, ve které byly předtím.
"Jsi v pohodě? Myslím, že by sis měla radši sednout na pařez jako ostatní, pokud nechceš být mokrá. Včera pršelo." Natáhl ruku a jelikož jsem se asi nepohnula, chytil mě a vytáhl na nohy. Nevšímala jsem si Miriam, která se vedle mě válela smíchy, něco jsem vykoktala a padla na doporučený zbytek stromu. Drahá sestřička do mě rýpla loktem a když se vzpamatovala natolik, aby mohla mluvit, posměšně ze sebe zadušeně dostala: "To je on, že jo? Ten, jenž je důvodem, že chudák Mik vyhazuje peníze za vzkazy do tvé hlasové schránky."
Neposlouchala jsem ji. Pozorovala jsem jeho... Došel mezitím dopředu, otočil se a jeho plášť, který vypadal jak kříženec elfího a Neova zatraceně sexy obleku z Matrixu, se rozevlál kolem dokola. "Jsem Chris. Příjmení nepotřebujete, nepoužívám ho a od vás požaduji, abyste mi tykali. Budu vás vyučovat přírodní kouzla, mimo jiné včetně zacházení s přírodními zdroji magie."
V tu chvíli se od Miri posměšně ozvalo: "Tak a teď je Ailleen Wantsonová naprosto ztracená, protože kluk, který vypadá přesně podle jejích představ, kluk, který o ni má zjevně zájem, je blázen do přírodní stránky magie, což je přesně ta část kouzlení, kde ona vyniká. Tímto jsem přišla o svou sestru."
"Buď zticha, žárlíš," kopla jsem do ní.
"I kdyby, pořád by to bylo lepší, než se zbláznit, Ailleen!! Prober se, je to učitel!"
"A co jako?"
"Máš Mika, nezapomeň na to..." Dodala tišeji Miri.
"Holky vzadu!" Ozvalo se zepředu. "Ty budeš Miriam... Co kdybys nám ukázala, jak přimět rostlinu, aby tě poslouchala?"
Miri vstala a s hlavou vztyčenou a rukama za zády jako se to dělalo ve středověku začala nahlas a pomalu odříkávat: "Já to prosím neumím. Zato moje sestra, tady Ailleen Wantsonová, které se strašně líbíte, je na kytky expert! Myslím si, že byste ji-"
Už to nedořekla, protože visela ve vzduchu hlavou dolů, obmotaná nějakou liánou, která tam zrovna rostla. Stála jsem, pěsti sevřené, v obličeji horko. Trošku jsem ji přiškrtila a pokračovala bych dál, kdyby mě Chris nezastavil, neodstrčil mě stranou a Miri nesundal. Naprosto zřetelně jsem viděla pobavení v jeho očích a jistou spokojenost, s jakou se usmíval... Miri se skácela na zem smíchy spolu s většinou naší třídy.
"Takže ukázku nám skvěle předvedla tady...," pohlédl na mě, "Ailleen. Přesně takhle sílu prosím nepoužívejte, přece jenom to není zrovna etické." Zase se tak pousmál, tentokrát i trochu škodolibě. Řekla jsem si, že tohle zvládnu a z hodiny neuteču. Jenom jsem se k Miri natáhla, chytila ji za límec bundy, schválně jsem znova nasadila ten trik se staženými upírskými zornicemi a s úsměvem jsem zašeptala: "Já pomsty miluju a takhle bude opravdu krutá, sestřičko moje milovaná."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama